„Kapitálové požadavky na banky se stabilizují“

Rozhovor s Andreou Enriou, předsedou Rady dohledu ECB, Supervision Newsletter

13. listopadu 2019

Předseda Rady dohledu ECB Andrea Enria uvedl, že banky se staly odolnější a očekávání v oblasti dohledu se stabilizují, ale na obzoru je možná další bouře. Dále nastínil, jaké jsou předpoklady pro úspěšnou fúzi a proč potřebujeme v oblasti dohledu více transparentnosti.

Evropskému bankovnímu dohledu bude tento měsíc pět let. ECB a obecně celý systém orgánů dohledu zaujímá k bankám neoblomný přístup, pokud jde o kapitálové polštáře a objem úvěrů se selháním. Jsou banky dostatečné odolné?

Když evropský bankovní dohled zahájil před pěti lety svou činnost, banky se stále obtížně vypořádávaly s dědictvím krize a korigovaly své rozvahy. Musely posílit svou kapitálovou pozici; tížily je úvěry se selháním; potýkaly se se skepsí ohledně spolehlivosti svých interních modelů, a tudíž i výpočtu rizikově vážených aktiv; a musely řešit slabá místa v postupech pro řízení a vnitřní kontrolu. Od té doby jsme ušli dlouhou cestu – proces korekce po krizi se nyní završuje a úroveň dohledových požadavků na banky se odpovídajícím způsobem stabilizovala.

Největší banky v Evropě nyní drží více kapitálu a v lepší kvalitě, přičemž průměrný ukazatel CET1 dosahuje 14,4 %. Celkově tedy pozorujeme, že kapitálové požadavky a rezervy se stabilizují, zatímco orgány dohledu se zaměřují na specifické rizikové oblasti u jednotlivých bank. Objem úvěrů se selháním zároveň rychlým tempem klesá, a to z přibližně 1 bilionu EUR v roce 2014 na méně než 600 miliard EUR dnes. Ukazatele kvalita aktiv se však dosud nevrátily na úroveň před krizí a v mezinárodním srovnání stále zaostáváme. Míříme nicméně správným směrem a banky plní – a často víc než dostatečně – cíle, na kterých se dohodly s orgány dohledu.

Takže abych odpověděl na původní otázku, řekl bych, že ano – banky jsou nyní odolnější. Bankovní sektor v eurozóně však stále trápí slabá ziskovost, což vede k nízkému tržnímu ocenění. To rovněž odráží nadměrnou kapacitu systému a obavy ohledně dlouhodobé udržitelnosti obchodních modelů. V rámci eurozóny jsou bankovní aktivity stále z velké části segmentovány podle vnitrostátních linií, což představuje dodatečnou zátěž pro účinnost bank. A konečně jsou stále nezbytná zlepšení, pokud jde o způsob vnitřního řízení a kulturu rizik.

Co lze udělat pro zlepšení ziskovosti bank?

Jednak je třeba, aby se banky soustředily na oblasti, ve kterých se mohou zlepšit, totiž na zvyšování nákladové efektivity, investice do technologií a navrhování a zavádění lepších strategií. To pomůže zvýšit jejich ziskovost. Pokud jde o nás, je třeba, abychom například nadále vyvíjeli tlak prostřednictvím naší analýzy obchodních modelů. Přitom je však třeba uznat, že na trzích existují strukturální překážky, s jejichž řešením bychom se měli snažit pomoci. Zdravé a ziskové banky budou lépe schopny ustát příští bouři – ta se přitom již rýsuje na obzoru.

Na co se budou orgány dohledu při posuzování bank v nadcházejících letech více zaměřovat?

Jistě budeme pokračovat v našem úsilí o korekci rozvah bank. Ve své činnosti navážeme na naše pokyny týkající se úvěrů v selhání s cílem pomoci bankám dále snížit objem úvěrů v selhání a zlepšit vytváření rezerv na úvěry v selhání v budoucnu. Budeme rovněž pokračovat v našem úsilí o zajištění přiměřenosti interních modelů, které evropské banky široce využívají. Vzhledem k tomu, že tyto modely hrají významnou úlohu při určování kapitálových požadavků, banky budou muset odstranit všechny nedostatky, které jsme nalezli v našem cíleném přezkumu. V neposlední řadě se podrobněji zaměříme na obchodní riziko a ocenění aktiv, se zvláštním důrazem na komplexní nástroje, které jsou zaúčtovány v reálné hodnotě.

V budoucnu budeme pracovat na omezení toku rizik přímo u zdroje. V posledních několika měsících jsme shromažďovali údaje o standardech bank pro upisování úvěrů. Tyto údaje použijeme k lepšímu pochopení toho, jak banky poskytují úvěry, a k identifikaci rizik v různých obchodních segmentech úvěrových portfolií bank, abychom mohli v případě potřeby přijmout příslušná opatření. Dalšími otázkami, kterým věnujeme zvýšenou pozornost, jsou IT a kybernetická rizika, otázky správy a řízení a vnitřní kontroly a také obecná udržitelnost obchodních modelů bank.

S tím, jak se vzpomínky na krizi budou vytrácet, budeme čelit zvyšujícímu se tlaku, abychom regulatorní požadavky oslabili a tlak v oblasti dohledu nad bankami zmírnili. Měli bychom bojovat „zuby nehty“ za zachování našeho dohledového modelu, který se ukázal být mimořádně účinný. Domnívám se však, že musíme rovněž předložit určitý program zjednodušování. Pracovníci dohledu stejně jako banky si stěžují, že náš model je poněkud zatěžující a ne vždy dokáže přidělovat zdroje na základě rizik. Měli bychom skutečně usilovat o snížení zátěže související s administrativním souladem a přijmout způsob práce, který bude pružnější, za předpokladu, že to nebude na újmu našim cílům.

Široce diskutována byla nadměrná kapacita bankovnictví v některých částech Evropy a potřeba fúze. Budete automaticky vyžadovat, aby sloučené subjekty zvýšily kapitál, jak se někteří domnívají? Které faktory jsou z hlediska dohledu rozhodující, aby byla fúze úspěšná?

Je pravda, že evropský bankovní sektor má přebytečnou kapacitu a je tomu tak již poměrně dlouho. Namísto toho, aby mnohé slabé banky trh upustily, svou existenci prodlužují a vyvíjejí tlak na marže pro všechny ostatní banky. V důsledku toho jsou evropské banky méně ziskové, než by tomu mohlo být.

Je třeba, aby se toto odvětví konsolidovalo. To by pomohlo obnovit účinnost a zbavit se nadbytečné kapacity. Užitečné by byly vnitrostátní i přeshraniční fúze a je zbytečné diskutovat v abstraktní rovině o tom, zda je více žádoucí první či druhá možnost. Vnitrostátní fúze pravděpodobně přinesou zlepšení účinnosti, a to díky existenci překrývajících se distribučních sítí. Přeshraniční fúze by přispěly k vytvoření integrovanějšího evropského bankovního trhu, v němž by mohla být lépe diverzifikována rizika a lépe absorbovány šoky. Nejdůležitější je, aby pravidla a politiky nebránily bankám ve výběru.

I když jsem rozhodně zastáncem konsolidace, není mým úkolem jakožto orgánu dohledu aktivně podporovat jakoukoli formu bankovní konsolidace nebo od ní odrazovat. Namísto toho orgány dohledu posuzují životaschopnost a udržitelnost fúze z obezřetnostního hlediska. Úspěšná fúze by vedla k vytvoření banky s obchodním modelem, který by zajišťoval silnou správu, dostatečný kapitál a likviditu a prostředky na zvýšení ziskovosti. Rád bych rozptýlil představu, že ECB požaduje vyšší úroveň kapitálu ze strany sloučených subjektů. Kapitálové požadavky a kapitálové rezervy odrážejí dohledové hodnocení podnikatelského plánu v každém návrhu fúze a mají střednědobý výhled. Naším cílem je podporovat účinnou restrukturalizaci sloučených subjektů, nikoli od ní odrazovat, a dále zajistit, aby byl výsledný obchodní model udržitelný.

Od vytvoření bankovního dohledu ECB vyjadřují banky obavy ohledně přemrštěných požadavků orgánu dohledu na údaje. Jaké jsou přínosy těchto souborů údajů a co můžete udělat pro to, aby se snížila zátěž pro banky jako vykazující subjekty?

Jsme si vědomi zátěže, kterou musí banky nést, pokud jde o zpravodajskou povinnost. Tuto otázku banky nastolují často. Nasloucháme jim a tuto věc bereme vážně.

Domnívám se, že ECB vyvinula značné úsilí, aby zajistila přiměřený přístup. Rozsah a četnost našich požadavků na vykazování se liší v závislosti na velikosti a rizikovosti banky, jak je uvedeno v našem úsudku orgánu dohledu. A menší banky zpravidla předkládají orgánům dohledu mnohem méně datových bodů než větší banky – v průměru 600 datových bodů, přičemž u největších bank jich bylo až 40 000. Schválili jsme další zjednodušení požadavků na vykazování pro menší banky a další úsilí v tomto směru vyvíjí Evropský orgán pro bankovnictví s cílem snížit náklady malých a nepříliš složitých institucí na vykazování v souladu s nedávným přezkumem nařízení o kapitálových požadavcích.

Existují však dvě důležité otázky, kterými je třeba se ještě zabývat. Za prvé, ať už by byl náš přístup sebepřiměřenější, může přesto vytvářet příliš zatěžující požadavky, je-li kombinován s požadavky jiných orgánů na vykazování – včetně vnitrostátních příslušných orgánů, makroobezřetnostních orgánů a centrálních bank. Je zapotřebí větší koordinace. Za druhé, shromažďování údajů ad hoc je prováděno nad rámec pravidelného vykazování. Je nezbytné pro zachycení nových rizik nebo pro hlubší posouzení stávajících rizik. Rovněž by mohlo být přínosné pro řízení rizik bank, neboť by umožňovalo porovnávání se srovnatelnými subjekty. Přesto musíme zlepšit naše plánování a způsob, jakým tyto iniciativy komunikujeme, a dodržovat určitý řád. A právě to nyní činíme.

Hovořil jste o zvýšení transparentnosti hodnocení v oblasti dohledu. Proč je to důležité a kam až lze zajít, aniž by byla porušena důvěrnost v oblasti dohledu?

Existují alespoň dva důvody, proč bychom měli být co nejtransparentnější. Zaprvé, naše opatření by mohla mít finanční dopad na širokou škálu zúčastněných stran. Tento problém se ještě dále prohloubil s tím, jak se svět posunul od dříve běžné rekapitalizace z vnějších zdrojů k rekapitalizaci z vnitřních zdrojů. Pokud se banka ocitne v úpadku, investoři a věřitelé mohou očekávat, že přijdou o peníze. To znamená, že by měli rozumět rizikům, která podstupují, a pro posouzení těchto rizik musí mít dostatečné a vhodné informace.

Zadruhé, sledujeme veřejný cíl – bezpečný a zdravý bankovní sektor – a činíme tak jako nezávislá instituce. To znamená, že přikládáme velký význam naší odpovědnosti vůči veřejnosti. To od nás také vyžaduje, abychom byli transparentní: musíme důkladně vysvětlovat, co děláme, proč to děláme a jak to děláme. Bankám, investorům, věřitelům a veřejnosti musíme dát možnost pochopit naše zásady, naše politiky a naše opatření.

Pokud však jde o jednotlivé banky, jsme vázáni potřebou zachování důvěrnosti. Domnívám se ale, že se systém jako celek může stát transparentnějším. Od roku 2021 budou banky ze zákona povinny zveřejňovat své požadavky podle pilíře 2, zkráceně P2R. V současné době tyto informace zveřejňuje již přibližně 70 % bank, na které dohlížíme. Již nyní jsme tedy v nepříliš odlišné situaci, ale stále existují rozdíly, které nelze v jediné zemi ospravedlnit. Doufám, že budeme moci přesvědčit větší počet bank, aby své P2R zveřejnily na konci stávajícího cyklu dohledu začátkem roku 2020. V rámci širšího kontextu bychom se mohli zamyslet dokonce i nad tím, jestli neuvést, která posouzení rizik utvářela P2R.

Při pohledu dále do budoucna bychom se měli zamyslet také nad tím, jak být transparentnější, pokud jde o očekávání v rámci 2. pilíře, které poskytujeme bankám. To je něco, co musíme důkladně zvážit.

Vyzval jste k tomu, aby byly zátěžové testy pojaty nově. Co by se mělo změnit a proč?

Zátěžové testy byly od vypuknutí krize důležitým nástrojem jak pro orgány dohledu, tak pro banky, ale je třeba je přizpůsobit světu po krizi. Během krize bylo účelem zátěžových testů změřit velikost kapitálových deficitů v rozvahách bank. Jako orgány dohledu v současné době využíváme zátěžové testy především k odhalování slabých míst, která by mohla vést k problémům v pozdějším období. Rovněž však mohou poskytnout bankám užitečné vstupní informace pro jejich interní řízení rizik a účastníkům trhu velmi podrobné informace. Tyto odlišné a potenciálně protichůdné účely vedly k nynějšímu poměrně složitému a na zdroje náročnému provádění testů. Ty vykazují také aspekt charakteristický pro soutěž krásy, kdy se banky pokoušejí působit na trhy co nejatraktivněji – často na úkor realismu. Nastal čas vrátit se ke koncepci samotné a zamyslet se nad tím, jak se můžeme zlepšit.

Při přetváření zátěžových testů musíme usilovat o to, aby byly co nejvíce relevantní a realistické. Zároveň bychom měli v ideálním případě snížit zátěž jak pro banky, tak i pro orgány dohledu, pokud jde o zdroje. Takové by měly být hlavní zásady pro přepracování evropských zátěžových testů.

V této souvislosti by jednou z možností bylo rozdělit zátěžové testy na dvě složky: jedna by odrážela stanovisko banky, druhá stanovisko orgánu dohledu. Stanovisko banky by představovalo do velké míry neomezený přístup zdola nahoru, přičemž každá banka by objasňovala své individuální okolnosti. Pokud by bylo vše řádně provedeno, byly by výsledky realističtější a relevantnější pro řízení rizik bank. Stanovisko orgánu dohledu by bylo omezeným přístupem zdola nahoru, který by byl podroben oponentuře za použití modelů shora dolů. To by mělo vést k větší konzistentnosti mezi bankami, což je důležité, neboť výsledky poskytují základ pro stanovení kapitálových polštářů – očekávání v rámci 2. pilíře. Obě stanoviska by pak mohla být zveřejněna souběžně tak, aby si trhy mohly utvořit vlastní názor.

To je pouze jeden nápad, jak se posunout vpřed, a další mohou následovat. Jedna věc je však jistá: o těchto návrzích bychom měli začít diskutovat co nejdříve.

Brexit byl nyní odložen na 31. ledna 2020. Dáte také bankám více času ke splnění očekávání v oblasti dohledu v rámci příprav na brexit?

Od okamžiku, kdy se Spojené království rozhodlo opustit Evropskou unii, jsme banky nutili k nezbytným přípravám na brexit: musí mít platné všechny nezbytné licence, aby mohly dál svým klientům v EU poskytovat služby, a své obchodní modely musí uzpůsobit situaci po brexitu. Celkově jsme zjistili, že jak banky přesouvající svou činnost do eurozóny, tak banky sídlící zde a vyvíjející činnost ve Spojeném království byly k datu brexitu 31. října připraveny přiměřeně dobře.

I přes odklad do konce ledna zůstávají naše očekávání v oblasti dohledu a harmonogramy brexitových plánů bank, na kterých jsme se s nimi dohodli již dříve, stejné. Nadále banky vyzýváme, aby své cílové obchodní modely provedly, včetně přesunu aktiv a zaměstnanců a posílení kapacit pro řízení rizik v EU. Náš vzkaz bankám zůstává stejný: celkové časové plány se nezměnily.